Přeskočit na menu vybrané sekce

Úvodní stránka » Historie Buštěhradu » Z historie Buštěhradu

Z historie Buštěhradu

Prehistorie

Fakta o tom, jak se tvořila podoba krajiny v okolí Buštěhradu, naleznete v článku Geologie a geomorfologie Buštěhradu a okolí.

Pravěkem Buštěhradska

Nejúrodnější oblasti české kotliny jsou zcela jistě trvale osídleny (s možnými krátkodobými přerušeními) od prvních zemědělců (tj. zhruba od 5500 př. n. l.) až do současnosti. Jedná se především o Poohří, Podkrušnohoří, střední a dolní Polabí a Pojizeří.

Do tohoto prostoru spadá i Buštěhrad a jeho okolí. I proto máme na katastru našeho města velký počet archeologických nalezišť a archeologických nálezů téměř ze všech epoch zemědělského pravěku a zcela jistě nemalé množství pravěkých sídlišť a pohřebišť ještě čeká na své objevení.

 

Středověk a novověk

Osídlení území dnešního Buštěhradu probíhalo prakticky nepřetržitě po celá tisíciletí. Tento vývoj neustal ani v raném středověku, kdy se v srdci Evropy začal rozvíjet Přemyslovský stát.

Za nejstarší písemnou zmínku o naší obci byla dlouho považována listina pražského biskupa Daniela z r. 1209, ve které potvrzuje majetek oseckému klášteru a kde je zmíněn i poplužní dvůr ve vsi Busczewes. Dnes ale nevíme, kde se tato listina nachází, takže to nelze ověřit. Co je ovšem doloženo -  část obce vlastnil starý český vladycký rod zemanů z Braškova.

V souvislosti s církevními platbami jsou také zmiňováni Havel a v roce 1385 i jeho vnuk Hašek z Braškova, který odváděl poplatky ze dvou popluží.  Z tohoto rodu byl nejvýznamnějším Bušek Linhartův (Leonardo) z Braškova, který se stal prvním ředitelem stavby katedrály sv. Víta na Pražském hradě a v letech 1337 – 1341 kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta a dokonce osobním kaplanem Karla IV. Od onoho Buška zřejmě pochází i nejstarší známý název vsi Busczewes (neboli Buštěves – odvozeno od Buškova ves).

Druhým vlastníkem části vsi (a pravděpodobně i zdejší tvrze) byl tehdejší člen bohatého patricijského rodu František (Frána) Rokycanský, který se psal z Okoře. Ví se o něm, že roku 1362 byl pražským rychtářem, vlastnil statky v Buštěvsi, Čelákovicích a Třebotově.

Kromě jiného také přestavěl Okoř do podoby gotického hradu. Jako ostatní bohatí patricijové se chtěl totiž přiblížit šlechtě, a proto začal budovat honosná sídla. Můžeme se tedy domnívat, že začal přestavovat i zdejší tvrz.

Během druhé poloviny 14. století měla tedy Buštěves vlastníky dva. Část patřící Rokycanským přešla v 90. letech 14. století do rukou dalšího pražského měšťana Petra Stuka.  Páni z Braškova prodali svůj díl někdy kolem roku 1400 Janu Konipasovi a jeho manželce Kačce.

Po smrti Jana Konipasa roku 1410 zdědil Buštěves jeho syn Petr. On ale zemřel o 3 roky později a bez dědiců, a proto obec se dostala do vlastnictví krále Václava IV., který se dědického práva vzdal a přenechal ho jeho matce a oběma bratrům. Ti však po třech letech v roce 1416 prodali Buštěves Bedřichovi z Ředhoště a jeho manželce Markétě z Minic. Noví majitelé se rozhodli koupit i druhou část od poručníků Stukových sirotků.

Jako přičinliví rodiče potřebovali zajistit svých pět dětí, a proto po jejich smrti Buštěves přechází na nejstaršího potomka Albrechta. Ale když ten se dostal do finančních potíží, zastavil Buštěves bohatým pražským měšťanům Pešíkovi a Janovi od Stříbrné hvězdy.

Je jasné, že zboží již nevyplatil a jeho sestry Anežka a Barbora se v prosinci roku 1434 vzdaly Buštěvsi ve prospěch Pešíka, který si nabytý majetek 29. 9. 1436 nechal potvrdit od krále Zikmunda. Pešík byl několikrát i pražským purkmistrem. A  Buštěves  věnoval své dceři Kateřině, když se vdávala za Jindřicha Libštejnského z Kolowrat.

Mimochodem tento muž byl odpůrcem tehdejšího správce Království českého pana Jiříka z Poděbrad. A když se s ním dostal do rozepře, hrad byl roku 1450 královským vojskem obléhán. Přesto vojsko nedokázalo hrad ani po čtyřtýdenním obléhání dobýt, protože byl dobře opevněný. Proto Jiří z Poděbrad uzavřel s Jindřichem příměří a s vojskem odtáhl.

Sňatkem Kateřiny se naše obec dostala do vlastnictví jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů a v jeho držení zůstala po dalších 200 let. Během této doby docházelo k převodům Buštěvsi nejen mezi jednotlivými členy rodiny, ale i mezi rodovými větvemi. Z nich nejvýznamnější byli Jetřich Bezdružický z Kolowrat, který se nechal titulovat i jako pán na Buštěhradě.

Přičiněním Jetřicha Bezdružického vydal roku 1497 král Wladislav Jagellonský dekret oznamující „všem nynějším i budoucím, že dobrým rozmyslem a mocí královskou svoluje ves Buštěves ležící pod zámkem Buštěhradem za městečko aneb město vysaditi.“

K tomu byla udělena i privilegia náležící městům, jako právo hrdelní, várečné (právo vařit pivo), trhové (jeden trh týdně a dva jarmarky ročně). Městu byl přiznán erb a modrý pečetní vosk a dosavadní jméno vsi bylo změněno na Buckov (psáno Butzkow).

Další, kdo se zapsal do historie našeho státu, byl Jan, kterému byl po smrti otce Jetřicha vybrán za poručníka strýc Jiří Bezdružický, jenž zastával post nejvyššího sudího Království českého. V dospělosti se Jan zúčastnil po boku krále Ludvíka roku 1526 bitvy u Moháče, kde oba položili své životy a na uvolněný trůn na 300 let nastoupili Habsburkové.

Za panování Janova potomka, který převzal jméno po dědovi - Jetřich, byla založena purkrechtní registra, ze kterých se dozvídáme, že opětovně panství rozdělil na Buštěhradské, (náležely k němu Dubí, Újezd, Olšany, Brandýsek, Středokluky, Makotřasy, Krašov, Milíčov a Břesko) a Braškovské (sem patřily Kyšice, Dobrá, Družec, Pletený Újezd, Bystrá z Počedělicí, Veltěž a Lukov).

Jelikož Jetřich zemřel roku 1547 bez potomků, přešla buštěhradská část na dvorského sudího Václava Bezdružického z Kolowrat, který ji ještě dále rozdělil mezi své dva syny Jana a Vladislava, muže mající také vlivné postavení u královského dvora. Dokazuje to i tzv. Klaudiánova mapa Čech z roku 1518  (nejstarší známá), kde v řadě nejvyšších úředníků Království českého jsou umístěny erby dvou Kolowratů sedících právě na Buštěhradě.  Na této mapě je mezi městy, jako jsou Slaný, Louny, Žatec a Kadaň, uveden i Buštěhrad.

V následujících téměř padesáti letech se panství dále dědilo. Tentokrát přes dcery a do vlastnictví se dostali jejich manželé, ze kterých stojí za zmínku Zdeněk z Vartenberka, který významně zasáhl do přestavby hradu. Až po  Vladislavově smrti roku 1602 poručníci jeho syna Abdona (Zdeněk Popel z Lobkovic, Adam ze Šternberka a Volf Novohradský) prodali jeho podíl Janu Novohradskému z Kolowrat a Buštěhrad se opět spojuje v jeden celek.

Posledním Kolowratem na zdejším panství byl pan Zbyněk Novohradský s manželkou Annou Magdalenou Popelovou z Lobkovic. Ti zde 30. 10. 1619 přijali a pohostili protestantského panovníka Fridricha Falckého, tzv. Zimního krále.  Zbyněk jako katolík se vyhnul popravě na Staroměstském náměstí a konfiskační komisí 10. 10. 1623 byl osvobozen i od ztráty statků a pokuty za závazek platby 500 zlatých rýnských pro kněžský seminář kláštera svatého Jakuba v Praze.

Na stavovské povstání v podstatě navázala třicetiletá válka. Zbyněk Novohradský zemřel roku 1630 bez potomků. Jeho manželka - vdova se uchýlila k dceři do Zákup. Buštěhradští sedláci zubožení již dlouhotrvajícími válečnými útrapami si vylili svou zlost na poměry a vypálili buštěhradský hrad, který byl bez pána. Následně ho ještě pobořilo saské vojsko ustupující od Prahy ke Slanému, když bylo pronásledováno Valdštejnovými  žoldáky, a ti zkázu hradu v roce 1632 dokonali. Sám saský velitel Schönfeld prý nechal odvézt buštěhradské zvony, kotel z pivovaru a stříbrnou křtitelnici. Hrad už se z této katastrofy nikdy nevzpamatoval.

Celou Evropu v té době sužoval mor a nevyhnul se ani Buckovu. V roce 1680 vymřela na tuto nemoc většina obyvatel městečka, a vrchnost sem dosadila pracovní sílu ze svého zákupského panství. Vdova po Zbyšku Novohradském se v Zákupech podruhé provdala za Jindřicha Julia, knížete Sasko-Lauenburského. Až jejich vnučka Anna Marie Františka, kněžna Sasko-Lauenburská,Engerská a Vestfálská, jako velmi bohatá a energická žena se po dvou nepovedených manželstvích ujala správy majetku.

Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla roku 1699 postavit v sousedství pobořeného hradu moderní zámek -  v místech tehdejšího poplužního dvora.  Pověřený pražský stavitel Jindřich Klingenleitner využil zbytky hradu jako zdroj stavebního materiálu.

Za života Anny Marie Františky byla postavena střední jednopatrová část zámku s věží. O rozšíření zámku se zasloužil až choť její dcery Karolíny, kurfiřt František Bavorský, ale to už proběhlo ve stylu vrcholného baroka, kdy stavební práce prováděl František Keymel. Návrh přestavby připravil Kilián Ignác Dienzenhofer, jehož účast je doložena v letech 1747- 48. V dalších letech zde působil i Anselmo Lurago (1751-1753), který zde řídil i přestavbu pivovaru. K posledním změnám došlo v letech 1812-1816. V té době dal velkovévoda Leopold Toskánský přistavět obě boční křídla s novou zámeckou kaplí, ale již v klacisistním slohu. Ta byla ještě rozšířena v roce 1897 na příkaz císaře Františka Josefa I.

Po smrti Karolíny bychom neměli zapomenout na dalšího z dědiců panství. Jde o bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa z rodu Wittelsbachů, za jehož vlastnictví v roce 1772 ohlásili buštěhradští občané nález uhlí.

Již v roce 1775 zde byly založeny první štoly a zahájena pravidelná těžba, což mělo významný vliv na průmyslový rozvoj celého regionu. V té době byla na zdejším zámku kromě správy panství zřízena v roce 1790 i subskripce horního soudu, jež byla přímo podřízena soudu císařskému.

S těžbou uhlí je spojena osobnost Václava Černého, který přišel do Buštěhradu ve svých 26 letech s havířskou praxí ze zlatých dolů v Jílovém. Když v roce 1842 zemřel, byl majitelem třetích největších dolů v Čechách. Na jeho šachtách vyrostla nejprve tzv. Vojtěšská huť, která se postupně přeměnila na Pražsko-železářskou společnost, z níž následně vznikly SONP Kladno. Množství uhlí, které se zde vytěžilo, bylo potřeba rozvézt. Za tím účelem zde vznikla i největší soukromá železniční společnost v tehdejším Rakousko-Uhersku. Zajímavá byla i tím, že nesla jméno města, přes které nikdy nevedla – Buštěhradská dráha.

V roce 1805 postoupil Maxmilián Josef svá paství v Čechách arciknížeti Ferdinandu Habsburskému výměnou za panství Toskánská, a proto ta česká v roce 1847 připadla Ferdinandu V. Dobrotivému, čímž se Buštěhrad stal součástí císařských velkostatků až do roku 1918. V témže roce přešel do majetku Československé republiky jako státní statek. Podle toho se s ním také zacházelo.

Za druhé světové války zámek užíval wehrmacht (o této době podává svědectví také Ota Pavel ve svých povídkách – odkaz na Otu Pavla).

Po druhé světové válce už objekt vlastně jen chátral. Ve vlastnictví města je zámek od roku 2003, kdy jej město koupilo v dražbě. Od té doby pomalu probíhá jeho rekonstrukce.

V roce 2010 převzal větší část zámku do správy Středočeský kraj, který vypracoval projekt na jeho úpravu pro společensko-kulturní, případně vzdělávací centrum. Zatím došlo k úpravě zámecké zahrady, která již slouží veřejnosti. Část budovy zámku, která patří městu Buštěhradu, funguje jako městský úřad a knihovna.

Na přelomu 19. a 20. století se počet obyvatel města v souvislosti s těžbou uhlí a rozvojem průmyslu zvyšuje, na konci 19. století musela být rozšířena zámecká kaple, která tehdy již zcela přejala funkci buštěhradského kostela (stará gotická kaple v areálu Starého Hradu byla zbořena).

Jde-li mluvit o rozkvětu města, pak je to právě na přelomu století a v období 1. republiky – to má také Buštěhrad nejvíce obyvatel (v roce 1900 maximum – 3461 obyvatel), prosperujících živností a spolků. Staví se vodovod a další vymoženosti, dláždí se silnice.

Spolkový a společenský život je v té době velmi čilý. Přítrž tomu učiní jednak druhá světová válka, jednak politický vývoj po roce 1948. Město sice dále staví, modernizuje a vylepšuje svou infrastrukturu, živnosti však zanikají, a pro společenský a kulturní život tato doba přináší ochuzení.

Ve druhé polovině 20. století ztrácejí svou funkci, chátrají nebo jsou i zbytečně zbořeny některé význačné buštěhradské stavby (např. většina budov zámeckého hospodářského dvora nebo hospoda U Koulů v Revoluční ulici). Ustává provoz pivovaru i kina, staré centrum města se umrtvuje, kdysi výstavné domy chátrají a vzniká nová neuspořádaná zástavba na periferii města.

Znečištěné ovzduší a sousedství nechvalně známé haldy znepříjemňují obyvatelům města život, snižují kvalitu prostředí a mění tvář zdejší krajiny.

Tento neblahý vývoj je zvrácen v 90. letech 20. století, kdy je utlumována výroba v sousedící průmyslové zóně, životní prostředí se zlepšuje, a začíná se projevovat snaha o revitalizaci města.

V současnosti je v přípravě několik revitalizačních projektů na území města a nový územní plán, vzniká nová obytná zástavba, a image Buštěhradu se postupně mění z obrazu zchátralého města postiženého průmyslem na zelené město s kvalitními podmínkami pro bydlení, které se stará o své historické památky a rozvoj společenského a kulturního života.