Přeskočit na menu vybrané sekce

Úvodní stránka » Historie Buštěhradu » Z historie Buštěhradu » Doba bronzová

Doba bronzová

18 Osídlení v době bronzové [nové okno]

Doba bronzová (2100-750 př.n.l.), dělená na tři části starší, střední a mladší, představuje období, ve kterém vývoj pravěkých společenství u nás dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Důležitou roli při tom hrálo rozšíření nové slitiny mědi a cínu - bronzu.

Jestliže neolit položil základy našeho současného usedlého způsobu života založeného na zemědělství a chovu dobytka, tak v době bronzové začínají výrazně vystupovat na povrch a sílit takové civilizační a společenské jevy, které dnes zažíváme na vlastní kůži: dochází ke zrodu politické moci, institucionalizaci náboženství, válečnictví, velkému vzestupu obchodu a s tím souvisejícím rozmachem cestování (tj. vozů a komunikací, mostů aj.), prospektorské a metalurgické činnosti, rozvoji stavebnictví a v neposlední řadě též rozkvětu uměleckého řemesla, věd (astronomie, matematika, lékařství, chemie, fyzika) a písma.

Ve své monumentálnosti a velkoleposti můžeme tento zárodečný civilizační proces sledovat především na Předním Východě a v Egyptě. Nenechme se však oklamat absencí velké architektury a písemných pramenů na našem území a tím zdánlivé neexistenci politických dějin. Rovněž zde se zajisté odehrávaly obdobné, i když svým způsobem jiné procesy zrodu společnosti a politické moci. Jistě i tady panovali velcí vládci, kteří dokázali sjednotit velké oblasti Čech či dokonce střední Evropy, vyhráli mnohé bitvy a prováděli dalekosáhlé organizační změny. I o nich byly zřejmě skládány hrdinské eposy, aby nakonec, tak jako mnoho jiného, upadli v zapomnění. Vedle nich tu žili lokální vládci, jejich rádci, bojovníci, sluhové ba i otroci, obchodníci, kovolitci, prospektoři, tkalci, rybáři, uhlíři a jiní řemeslníci, kteří naplňovali přání a rozkazy vládnoucí elity. Avšak většinu obyvatelstva stále tvořili prostí zemědělci, kteří pro svou potřebu vyráběli naprostou většinu předmětů.

Někdy kolem roku 2400 př.n.l. pronikají do střední Evropy, kde sídlí lid kultury se šňůrovou keramikou, malé skupinky lidu kultury zvoncovitých pohárů (o obou kulturách jsme si vyprávěli v minulém exkurzu). Splynutím těchto dvou kultur a jejich vzájemným ovlivněním vzniká na území Čech tzv. kultura únětická (podle názvu vesnice u Roztok). Zpočátku se tato kultura výrazně neodlišuje od předchozích period (tzv. protoúnětické období 2400-2100). Zastoupená je hlavně kostrovými hroby s milodary (keramika, kamenné a kostěné nástroje, ozdoby, nepočetná kovová industrie) soustředěnými na malých hřbitovech. Vlastní zemědělské osady se nám téměř nedochovaly, i když musely být hustě osídleny celé severozápadní, střední a východní Čechy. Z archeologických situací, které máme k dispozici, můžeme říct, že se skládaly z několika dlouhých domů a dalších blíže neurčitelných hospodářských budov. Přesto z těchto skromných počátků vyrostla civilizace ovlivňující celou střední Evropu.

Zhruba od roku 2100 př.n.l. začíná vlastní únětická kultura chronologicky řazená do staré doby bronzové (2000-1600 př.n.l.). Rozhodující roli na jejím formování sehrál silný vliv Karpatské kotliny zprostředkovávající nové civilizační impulzy z pokročilejší Egejské oblasti a Předního Východu. V této době dochází především k obrovskému rozšíření obchodu a to v celoevropském měřítku se dvěma základními složkami bronzu mědí a cínem, které se nacházejí jen na několika místech Evropy. Rozvoj obchodu s kovy zanedlouho poté vedl i k výměně dalších komodit jako jantaru, kůží, vlny, látek, dobytka a s velkou pravděpodobností i otroků.

19 bronzové hřivny [nové okno]

Z center těžby byla surovina vyvážena v podobě hřiven nejčastěji ve tvaru otevřeného kruhu se svinutými konci do „oček“. Nová slitina byla tvrdší, měla nižší teplotu tání a tudíž se stala dobrým východiskem pro masovou produkci nástrojů, šperků, ozdob a zbraní. Kovolitci využívali dvě základní technologie: odlévání do kamenných často dvoudílných kadlubů nebo lití na tzv. ztracenou formu, kdy byl předmět nejprve vymodelován z vosku, poté obalen jemně plavenou hlínou, ve které se nechaly únikové a licí otvory a vypálen. Vosk během výpalu vytekl a vytvořil tak vlastní formu. Bohužel, taková forma byla na jedno použití, neboť po ztuhnutí nalité bronzoviny ji bylo nutno rozbít. Po odlití následovala další povrchová úprava ať již cizelováním, rytím, inkrustací či taxírováním.

K typickým výrobkům patřily sekery, úzká dlátka, jehlice ke spínání oděvů, šperky vinuté z bronzového drátu či lité masivní mlaty. Mistrovským výtvorem únětických kovolitců jsou dýky s trojúhelníkovou čepelí a prolamovanou rukojetí, vykládanou někdy jantarem či zlatým plechem. V nálezech se můžeme setkat i s vlastními zlatými šperky: většinou z jemného drátu, výjimečně i s masivními litými náramky.

20 Bronzové dýky z Kozích hřbetů u Únětic [nové okno]

Ruku v ruce s materiálními změnami nastupují i změny v oblasti společenské struktury a myšlenkového světa. Honosné dýky z Kozích hřbetů u Prahy, bohaté mohyly ukazují na místní vládce, kteří ovlivňovali dění na územích o desítkách tisíc km2 s desítkami tisíc lidí. Na konci únětické kultury si pak tato „knížata“ začínají, právě pod vlivem z Karpatské kotliny, budovat opevněná sídla, která často kontrolovala výnosný dálkový obchod.  Nejbližším známým hradištěm této periody v našem okolí je Slánská hora.

Ekonomickou základnou společnosti však nadále zůstávalo zemědělské obyvatelstvo, které pěstovalo pšenici, ječmen a luštěniny a chovalo prasata, skot, ovce a kozy. Jejich vesnice, o několika obdélníkových domech o rozměrech 5-7 x 10-15 m s valbovou střechou a pracovních dílnách se nejčastěji rozkládaly na povlovných svazích nedaleko vodního zdroje. Podlaha většiny domů ležela buď na úrovni terénu nebo byla jen mělce zahloubena. Stěny vytvořené řadou svisle zapuštěných kůlů propletených proutím a omazaných hlínou zřejmě zdobila omítka, někdy snad i s malovanými vzory. Součástí vnitřního vybavení bylo obvykle ohniště. V blízkosti obydlí byla zahloubena zásobní jáma. Bližší detaily díky stavu zachování většiny staveb neznáme.

Mnohem více podrobností přinesly výzkumy v oblasti pohřebního ritu. Únětická pohřebiště mají charakter dlouhodobě užívaných hřbitovů s velkým plošným rozsahem. Poměrně hluboké hrobové jámy bývají často obloženy kamennými deskami. Mrtví do nich byli pohřbíváni zpravidla ve skrčené poloze na pravém boku s hlavou k jihu a obličejem k východu (muži i ženy).

21 Ukázka hrobu únětické kultury z Drahelčic [nové okno]

Podrobné průzkumy způsobu uložení kostí navíc odhalily, že nebožtíci byli mnohdy pochováváni v dřevěné rakvi. Hroby jsou uspořádány v paralelních liniích, neporušují se a někdy byly objeveny i případy opětovného pohřbení dalších jedinců do jedné "hrobky". Tyto skutečnosti nesporně dokládají fakt, že jednotlivé hroby musely být v terénu viditelně označeny (např. rovem či kamennou deskou) a sama pohřebiště byla využívána a udržována mnohými generacemi podobně jako dnes.

Předcházející slibný rozvoj společnosti směřující ke vzniku „států“ podobných středomořským, byl, bohužel, na dlouhou dobu přerušen. Byly opuštěny osady téměř městského charakteru a změnil se způsob osídlení.

Z Podunají se v té době na naše území rozšířily tzv. mohylové kultury střední doby bronzové (1600-1300 př.n.l.). Z neznámých příčin dochází k radikálním změnám ve společenském a náboženském životě. Jsou opuštěna hradiště, mění se umístění, struktura a vzhled sídlišť i pohřebišť. Dochází ke kolonizaci Plzeňska a dalších doposud řídce osídlených nebo dosud neosídlených oblastí Čech. Početné zbraně v hrobech ukazují na větší význam války v každodenním životě, četné nálezy picích souprav dokazují velký význam hostin upevňující družinické svazky. Zemědělská výroba (tj. obilnářství a chov dobytka) i nadále tvořila základ tehdejšího hospodářství. Zřejmě díky jinému způsobu výstavby domů nacházíme středobronzová sídliště jen zřídka a kulturu tak můžeme sledovat spíše z hrobových nálezů. Hroby různých skupin středoevropské mohylové kultury nacházíme často v nově osídlených pahorkatinách, kde především v létě nacházel dobytek pastvu.

Jak už jsme uvedli výše, hlavní zdroj informací představují poměrně bohaté výbavy kostrových hrobů. Zatímco v mužských hrobech jsou obvyklé dlouhé meče a kopí, v ženských je častý těžký bronzový šperk.

22 Velká Dobrá - mohyla s pomníkem archeologického výzkumu [nové okno]

K dalším bronzovým předmětům náležely vedle běžných pracovních nástrojů jako byly sekery a poprvé srpy, nože, břitvy i krásně zdobené jehlice, závěsky, nášivky, náramky či pinzety. Pohřby byly umístěny pod mohutným hliněným násypem - mohylou (odtud název kultur), často vymezeným kamenným věncem o průměru několika metrů. Jedno z nejbohatších pohřebišť vzniklo tehdy na našem okrese u Velké Dobré.

Po vyprávění, jak asi vypadal život obyvatel starší a střední doby bronzové, se podívejme na konkrétní nálezy tohoto období v našem okolí. Bohužel, není jich mnoho. Pozůstatky ze starší doby bronzové (únětické kultury) pocházejí ze „zadního konce“ z Pražské ulice z pole pana Křemene, dále z polohy Na průhoně, kde byly nalezeny nejen zbytky sídliště, ale i několik hrobů a vzdálenější z pole mezi Bouchalkou a Bůhzdaří, kde byl objeven krásný „skříňkový“ hrob s pískovcovou deskou.

Pokud se jedná o následující období – střední dobu bronzovou, můžeme doložit sídliště nacházející se v prostoru ulic Hřebečská, 5. května a Kladenská.

Počátky mladší (1200-950 př. n. l.) a pozdní (950-750 př. n. l.) doby bronzové, které jsou vrcholem bronzového věku, však zdaleka nenasvědčují tomu, že by se jednalo právě o vyvrcholení a rozkvět. Dramatické události v prvních stoletích této etapy bychom mohli porovnat s pozdějším stěhováním národů. Díky pohybům kmenů zanikly i celé vyspělé kultury a státy (Chetitská říše, mykénská města, Trója). Ve východním Středomoří bývá toto období označováno jako „temný věk“ a v egyptských papyrech a nápisech jako nápor „mořských národů“. Příčiny těchto posunů nejsou stále ještě spolehlivě vysvětleny, stejně jako není znám impuls, jež vedl ke kulturní a rituální jednotě na velmi rozsáhlém území, jehož dokladem jsou tisíce žárových hrobů s popelem uloženým do uren na rozlehlých hřbitovech, od Balkánu po Francii, britské ostrovy a Skandinávii. Tento typ pohřbívání dal tomuto období také jedno z jeho jmen  - doba popelnicových polí. Území dnešních Čech bylo tehdy rozděleno mezi několik kulturních celků (kultura lužická, velatická, podolská), přičemž kultura knovízská zaujala střed a severozápad země, kam spadá i Buštěhrad.

Zhroucení mykénské kultury a dalších říší předcházela léta neúrody a sucha, které mohly být jednou z příčin jejich pádu. Stejná klimatická změna ve střední Evropě naopak přivodila obrat k lepšímu a vysoké sklizně umožnily rychlý rozvoj, spojený i s výrazným nárůstem počtu obyvatel. Hustota osídlení Českých zemí je v té době nejvyšší za celé období pravěku. Rozsáhlé osady a okolní pole zaujímaly prakticky všechny úrodné půdy a hospodářské využití postihlo i výše položené oblasti. Ty sloužily jednak jako zdroj široce využívaného dřeva, po vykácení lesů pak jako pastviny pro početná stáda chovaných zvířat.

Základem ekonomiky všech pravěkých kultur u nás bylo zemědělství. Nejinak tomu bylo i u knovízské kultury. Vedle rostlinné produkce stálo pak dobytkářství s chovem koz, ovcí, skotu, vepřů a koní. Podle archeologických nálezů ze sídlištních jam obohacovala jídelníček našich předků také divoká zvířata jako jeleni, zajíci, bobři či dary vod - škeble a ryby.

V Buštěhradě jsou známé dvě hlavní koncentrace osídlení z tohoto období. První se rozkládá v tradiční sídelní poloze na jižním svahu od Fridrichovy cihelny po pivovarský sklep, druhá, pro nás velmi zajímavá, pak na okraji výrazné terénní hrany nad údolím Buštěhradského potoka v místě pozdějšího středověkého hradu a jeho JV okolí. Během archeologického průzkumu při kanalizaci, zde byla zachycena mimořádně mocná kulturní vrstva (více než 2 m!) z pozdní doby bronzové a zbytky valu. Tato skutečnost může nahrávat hypotéze o existenci významného opevněného sídliště (možná i hradiště) v centru dnešního Buštěhradu na konci doby bronzové. Rozsah i charakter zdejší fortifikace mohou však prakticky ověřit teprve další výzkumy.

Nálezy ze sídlišť dokládají obrovskou řemeslnou zručnost lidí knovízské kultury. Technicky i esteticky zvládnutá byla zejména výroba keramiky, stále ještě bez hrnčířského kruhu. Z užitkové keramiky jsou typické zejména vejčité a amforovité zásobnice velkých rozměrů s povrchem upraveným prstováním, dále vejčité nádoby, kónické mísy s vnitřní plastickou výzdobou a tordovaným okrajem, koflíky a dvojkónické nádoby - okříny.

26 Ukázka keramické produkce knovízské kultury [nové okno]

Nejvýraznějším tvarem je však etážovitá nádoba, která se v průběhu knovízské kultury vyvíjí z amfory a je zároveň důležitým chronologickým ukazatelem. Tenkostěnné provedení mnohých nádob s dokonale vyleštěným a tuhovaným povrchem získalo označení "knovízský porcelán". Z Buštěhradu známe četné nálezy této keramiky. Mezi nejhezčí však patří drobná zoomorfní figurka (ovce, koník?) pocházející ze zahrady místního lékařského střediska, která se nalezla nedaleko zbytků hrnčířské pece.

Pohřební ritus knovízské kultury je žárový. Základní formou je plochý jámový hrob s pohřbem uloženým zpravidla v popelnici. Vyskytly se však i hroby s popelem v mělké jamce, vybavené jen několika střepy. U některých popelnic byl proražen nade dnem tzv. otvor pro duši, který úzce souvisel s představami o posmrtném životě. Takový pohřeb byl nelezený při stavbě haly firmy Dynex.

Typickým knovízským znakem jsou však nerituální kostrové pohřby v sídlištních jamách. Určité znaky rituálnosti u některých kostrových pohřbů jsou většinou sporné. Některé z těchto pohřbů mají polohu naprosto neobvyklou, třeba tváří k zemi nebo vsedě. Nacházejí se však i jedinci s vyvrácenými končetinami, těla s odťatou rukou či nohou i pozůstatky doslova rozsekané.

28 Nálezy koster pod dnešním zubním střediskem [nové okno]

Takové nálezy známe i z Buštěhradu. Nalezeny byly pod dnešním zubním střediskem. V odpadních jamách tu ležely lebky obložené kameny a uťaté dolní končetiny poležené na velkých keramických střepech ze zásobnic. Výklad je značně různorodý, od pohřbů připisovaných domácímu porobenému obyvatel­stvu, přes rituální antropofágii, které mohou nasvědčovat nálezy rozštípaných kostí, až po důvody ekonomicko-sociální.

Autorkou textu je paní Dana Stolzová.