Přeskočit na menu vybrané sekce

Úvodní stránka » Historie Buštěhradu » Významné osobnosti » Ota Pavel

Ota Pavel

spisovatel

ve vzpomínkách spisovatelky a nakladatelky Slávky Kopecké

Rodina Popperových byla v rámci života obce vždy poněkud výjimečná, jistě především díky obchodnímu zástupci firmy Elektrolux Leovi Popperovi - tatinkovi Oty Pavla. A možná také pro onu dávku bláznovství a fantazie otce se ze syna stal spisovatel. Ota toho zažil se svým tatínkem, maminkou, babičkou Malvínou, bratry Hugem a Jiřím mnoho krásného, dramatického i tragického - a velká část jeho života (dětství a mládí) se váže k našemu městu.

Narodil se však v Praze, v roce 1930, a do Buštěhradu se s rodiči nastěhoval jako kluk - do malého domku svého dědečka v sousedství obou rybníků. Bylo mu devět, když začala válka, a protože byl Žid, neměl to snadné. Vzhledem k věku ušel koncentráku, kam byli deportováni oba bratři a otec (naštěstí všichni tři přežili). Ota šel po válce do učení a pak na vojnu, kde zkoušel psát. Už jeho první práce nesou znaky velkého talentu a už v nich se Ota vrací do míst svého dětství - do Buštěhradu.

Po vojně se Ota Pavel dostal do vojenského tisku, a protože neměl potřebné vzdělání začínal doslova od píky. Maturitu dodělal dálkově a pilnou prací v novinách získával potřebnou rutinu a praxi. Měl dvě lásky - novinařinu a sport. Hrával hokej i fotbal, hokej líp. S bruslením začal na místním rybníce a dotáhl to až do Sparty, kde hrál a pak trénoval dorost. Přátelil se s mnoha sportovci a uměl o nich psát. Za více než dvacet let práce sportovního novináře se dostal až na špičku tohoto oboru. Ve sportovní povídce byl nejlepší. Přitom psal vždy prostě, srozumitelně - a uměl dojmout.

Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského, Cena vítězství, Pohár od pánaboha, Pohádka o Raškovi ... to jsou jeho nejslavnější knížky ze sportovního prostředí. Časem začal být Otovi okruh sportovních témat těsný. To mu bylo čtyřicet. Tvrdil, že je ve věku, kdy ví, co udělat musí - a ví také, co neudělá nikdy. V té době napsal dvě útlé knížky: Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců. Na českém literárním nebi to byly bomby. Jan Werich tenkrát řekl: "Kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět!"

Někdy v té době se mi svěřil, že píše pod velkým vnitřním tlakem sužován vleklou nemocí. Měla jsem tenkrát to štěstí poznat Otu Pavla blíž. Když jsme se seznámili, byl nadšen tím, že jsem z Buštěhradu. Znal mé příbuzné, babičku, strýce a tety. Pracovala jsem tehdy v redakci Květů, redigovala jsem povídky (jeho Dlouhá míle vyšla poprvé právě v Květech) a Ota mi ráno do redakce pravidelně telefonoval, protože věděl, kdy mi z Buštěhradu přijíždí autobus. Ptal se mě na neuvěřitelné věci a chtěl ode mne prazvláštní informace. Např.: kolik lehkých dívek působilo v restaurantu "Na Vypichu" a jak se jmenovaly, kolik bylo na Buštěhradě za války kolaborantů a jak se jmenovali. Kdo sedával jako štamgast v hospodě, kde se říkalo "V prdeli..." Vždycky jsme se po ránu taky smáli. Časem jsem se osmělila a chtěla jsem po něm, aby mi poradil, jak se píše dobrá povídka. "Dobrá, "řekl mi tenkrát, "je to tak deset základních bodů, napíšu vám je!" Žebrala jsem alespoň ty první body. Povídá: "Napřed je třeba naplno žít a život nešidit. Pak hodně psát a o všem možném, denně a nejlíp v novinách, kratší útvary, na nich se človék otříská. Na povídku ale musí bejt člověk zralej - a musí mu bejt nejmíň čtyřicet!" Svěřil se mi s úmyslem psát sbírku povídek z dětství situovanou na Buštěhrad a možná i proto byl rád, že si se mnou o Buštěhradě může povídat. Rád se ve vzpomínkách vracel. Vím zajímavý detail z jeho života. Ota Pavel byl u nás, na Buštěhradě, pouhý měsíc před svou smrtí. Domlouvali jsme se tenkrát. že se u nás uvidíme. Ale - žel - nedošlo k tomu. Ota se krajinou svého dětství procházel sám. Navštívil místa, která měl rád, postál u rybníků, kde prvně nahodil prut, zašel ke Dříni, kudy běhával v touze předběhnout mistry. Tenkrát mi napsal:

24. února 1973

Slečno Kopecká,

v sobotu jsem byl za strašného počasí v Buštěhradě a bylo to nádherný. Takový ponurý zavátý kraj pracovitých stavení, ty přestavby a za nimi viděl člověk staré domy, které znal a snad i miloval. Když jsem jel zpátky směrem na Bouchalku, viděl jsem takové velké neorané hroudy a trochu zaváté a trochu přes ně hnal vítr sníh a ten vybledý nápis na domě: Bouchalka. Lípy od Vypichu, tmavé a rovné a pak Koníčkovic mlýn.

Na ten mám také vzpomínky a napsal jsem o něm první povídku do chystané knížky z dětství "Buštěhradská dráha". Až si ji přečtete, pošlete ji zpět.

Moc zdraví Ota Pavel

Tenhle dopis, který adresoval právě mně, je jeho dopis vůbec poslední. Myslím na to s dojetím, láskou a úctou, a protože se sama živím psaním - i s jistým závazkem.

Ota Pavel zemřel 31. března 1973. Tu přečtenou povídku jsem mu už nestačila vrátit. A deset bodů, jak psát dobrou povídku, mi nestačil poslat zase on. On je ale znal - a já trvale tápu.

CACHOVÁ, Věnceslava - VESELÝ, Karel - KOPECKÁ, Slávka: Slavní v obci. In: 500 let města Buštěhradu. Sborník o historii a současnosti obce, vydaný u příležitosti výročí udělení městských práv. Buštěhrad: Obecní úřad, 1997. s. 106-111 5 ilustrací.