Volební boj odpadků
Zdroj: Josef Klíma, Lidové noviny, 25. 2. 2006
POSLEDNÍ SLOVO
Píšou mi občané z obcí na Kladensku, že se má znovu otevřít smutně proslulá skládka u Buštěhradu, pouhých sedm kilometrů za hranicemi Prahy.
Proč smutně proslulá? V roce 1951 se sem začalo svážet všemožné svinstvo, které zplodil hrubý socialistický materialismus. Popílek z vysokých pecí, toxická struska, nejrůznější jedovaté směsi včetně kyanidových solí - to vše sem putovalo po vagonech a vršilo v těsném sousedství tří obcí novou stolovou horu, která se v průběhu téměř čtyřiceti let rozrostla do plochy 600 x 800 metrů a do hmotnosti neuvěřitelných 27 milionů tun. Jak vzpomínají pamětníci: pro oblaka prachu a dýmu nebylo možné otevřít okna, věšet prádlo, natož poslat dítě, aby si hrálo na zahrádce. Nemocnost vysoko překračovala celostátní průměr a rakovina tu kosila také častěji než v jiných regionech. Až v roce 1988, kdy se deset místních dětí přiotrávilo neznámými jedy a kdy už doba také spěla k historickému zlomu, dosáhly protesty občanů konečně toho, že skládka byla uzavřena, zakryta a v průběhu nových, svobodných let porostla zelení. Jako starý, zapomenutý hrob státní zvůle.
"Proč teď, po patnácti letech, kdy se konečně všechno zklidnilo, chce někdo to staré svinstvo znovu rozhrabávat a oživit?" rozčilují se členové občanského sdružení z přilehlých vsí. Poukazují na to, že firmě, která to má udělat, nejde o úklid té velké socialistické mršiny, nýbrž jen o patnáct miliard dotace od EU. Že ani nic neuklidí, protože už v projektu se počítá s tím, že odtěží pouhých patnáct procent špinavé hory a ještě není vůbec jasné, kam ten tříděný odpad bude odvážet. Přitom prý nikdo neví, co uvnitř toho symbolického hrobu je, jaké nové chemické procesy jeho otevření vyvolá a jak to ohrozí nejen okolní obce, ale i sousední Prahu.
Je to náhoda, že se stará mumie, jejíž nohy vězí ještě ve střevíčcích po Miladě Horákové a hlavu kryje klobouk Gustáva Husáka, dere zpět k životu zrovna teď, před těmito volbami? To je úvaha, která místní občany příliš neznepokojuje, ale přitom se nabízí. Neprošel snad i tenhle monstrózní upír stejnou proměnou jako společnost? Dokud ještě žil, mával rudou fanglí, zpíval častušky a vnucoval lidem jedy pod záminkou, že to jsou oni, kdo potřebují víc ocel než zdraví. Pak se zdálo, že zemřel, že i jeho mrtvolu pokryla milosrdná zeleň, na níž se staví nový, lepší stát. Ale ve skutečnosti jen metamorfoval, protože krev, otrávená starými návyky, nezetlela. Tu a tam probublala na povrch korupční aférou, klientelistickým skandálem a hlavně prosakovala dál a hlouběji. Do nového státního aparátu, do nové policie, do nových soudců a jak vidíme až dnes - i do bezpečnostních služeb. Nakazila nejen hlídače, ale i hlídače hlídačů. Není už nikoho, kdo by mohl to zombie zastavit, až rozhrabe svůj hrob a v oblaku prachu a toxického dýmu znovu povstane. Tentokrát aby se nám vnutil pod záminkou, že dnes jsou důležitější než zdraví peníze.
Naštěstí má silného protivníka: proti našemu starému svinstvu nasadila civilizovaná Evropa v předvolební kampani své zdravé, demokratické svinstvo. Vozí nám ho sem sice ne po vagonech, ale alespoň po kamionech...
Stará mumie, jejíž nohy vězí ještě ve střevíčcích po Miladě Horákové a hlavu kryje klobouk Gustáva Husáka, se dere zpět k životu.