O štěstí, řece a lidských charakterech
Zdroj: František Cinger, Právo, 21. 12. 2002
Vyšel závěrečný svazek sedmidílných sebraných spisů Oty Pavla.
"Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde," napsal v jednom z dopisů bratrovi Ota Pavel, sportovní novinář a spisovatel (2. 7. 1930 - 31. 3. 1973). Jeho sbírka povídek Smrt krásných srnců patří k tomu nejlepšímu z české literatury. Otovu myšlenku připomíná jeho bratr Jiří Pavel v úvodu posledního, sedmého svazku Sebraných spisů Oty Pavla nazvaného Povídky z šuplíku, který kromě korespondence s bratry Jiřím a Hugem uvádí i méně známé texty. Klenotem je povídka Běh Praha, která prvně vyšla jen v samizdatu - z prvního vydání Smrti krásných srnců (1971) ji totiž cenzura vyřadila. Čtenář tak nyní dostává možnost znovu se vrátit k jeho literárnímu odkazu. A k prožitkům člověka, který se podíval až na úplné dno duše vlastní i mnoha dalších lidí. Jak sám napsal, "zbláznil se" na olympiádě v Innsbrucku v roce 1964. Jeho slavnou knihu - fotbalovou reportáž Dukla mezi mrakodrapy - mu manželka přinesla do pokoje, který měl na oknech mříže. Psal dál, přidal Plnou bednu šampaňského, Pohádku o Raškovi a další. Nefascinovali ho přitom vítězní, naleštění gladiátoři, ale sport vnímal jako součást života, kde je soudcem nejen počet vstřelených gólů, získaných bodů, ale i projevená lidskost. Kdy největší pohnutí vyvolává boj člověka samého se sebou, onen pověstný Zátopkův sedmý kilometr, kdy tento Otův kamarád sbíral v závodě trvajícím kilometrů deset síly na samém dně svých rozbolavělých pat.
Sport je život
Dokázal přiblížit veřejnosti zákulisí sportu, protože ho vnímal obyčejnou člověčinou, o níž věděl své od okamžiku, kdy nacisté vyhnali oba bratry a potom i tátu z buštěhradského rodinného azylu do Terezína a uchystali jim smrtelné balábile ještě v Osvětimi a Mauthausenu. V té době mu zůstala jediná radost: hrál hokej a fotbal za S. K. Buštěhrad. Hřiště a kamarádi mu dávali pocit rovnoprávnosti, lidské důstojnosti. Proto se po letech tak snažil popsat, co je skryto v lidské povaze, kdy člověk bere sílu do dalšího boje, kde se rodí jeho radost, kde bojuje o vlastní důstojnost, i když o tom ví v tom okamžiku jen on sám. Život a sport pro něho nebyla dvě témata oddělená plotem stadiónu. Miloval řeku Berounku, k níž ho spolu s maminkou Hermínou a bratry Hugem a Jirkou přivedl tatínek Leo ještě před válkou. "Po válce jsem se hned rozjel na Křivoklát," přiznal se Ota Pavel v knize Jak jsem potkal ryby. "Doslova vyrazil. Nejdřív sám, s batohem a jedním prutem. Bydleli jsme zas v Praze, a tak jsem jel ze smíchovského nádraží vláčkem se špinavými okny. Plivl jsem na kapesník a udělal jsem v okně čisté, kulaté okénko. Spatřil jsem řeku a chtělo se mi brečet... Řeku jsem měl rád víc než cokoli na světě a styděl jsem se tehdy za to. A nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní ryby, anebo proto, že je volná anespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít?"
Hlouběji do nitra
Otův pobyt v psychiatrické léčebně postihl jeho mysl, ale zároveň zbystřil jeho smysly. Už tak citlivý člověk k osudům druhých dokázal vidět hlouběji do nitra svého, svých blízkých i druhých lidí. "Poznal jsem, že jako lidi jsme dost velký svině. Všichni, bez výjimky, jeden víc a jeden o trochu míň," napsal Ota Hugovi v únoru 1968. "Já Ti uvedu jen dva příklady: Poslal jsem z USA 100 pohledů svým "přátelům", za což jsem si mohl koupit šaty z anglický látky. Za rok po mé nemoci mi zbyl z té stovky jeden - Arnošt Lustig (příbuzné nepočítám). Ti ostatní nedokázali vzít za půl roku telefon a zeptat se: "Už jsi chcíp?" anebo: "Ještě žiješ?". Když mi vyšla "Plná bedna šampaňského," poslal jsem jich 13 do "Vojáka", kde o mně rozhlašovali, že jsem nejlepší člověk, jakého kdy poznali, a že jsem jim léta výborným sportem držel "Vojáka". Víš, kolik mi poděkovalo lidí z těch třinácti? Nikdo." Zazněl tak hořký pocit člověka, jehož pocit, že se zbláznil, přivedl doprostřed moře utrpení, a kdo ho nespatřil a neprocítil, kdo se přes nezměřitelnou vzdálenost zdánlivě nekončící vodní plochy odcizení nevracel zpět na pevninu poznání, stěží ho může plně pochopit. Přesto je cenné nechat se inspirovat jeho myšlenkami. Jak v literatuře, kde podal nezapomenutelný obraz boje svého židovského otce o důstojnost člověka, tak při úvahách o smyslu života.
Když je člověku dobře
O tom všem diskutoval dál v dopisech s Hugem. "Myslím, že pro Tebe a pro každého člověka je něco hrozně důležitého: Být šťastný. Jednou jsi mi to už psal, co je štěstí. Víš, v tvůrčí práci je určitě veliké štěstí, když se Ti něco daří, nedaří, když to překonáváš, pak je to dobré, když to dokončíš - tvořit, to je velké štěstí. Ale, Bufáku, ono to je draze zaplacené. Já se z toho skoro zbláznil a doktoři mi potvrdili, že to bylo z přemýšlení a z přepracování. A být blázen, to je asi jedna z nejhorších věcí na tomto světě, mne to celého poznamenalo, a od té doby jsem takový nalomený... Snad nejvíce těch krásných chvil jsem prožil na potoce u Rozvědčíka. Pak jsem byl šťasten v New Yorku, když jsem chodil po Broadwayi nebo v Amsterodamu či v Leningradu, když jsem seděl v Letním sadu, pojídal jsem raky a pil krymské víno. A pak jsem býval šťasten, když jsem chodíval s Arnoštem do těch nejpřepychovějších restaurací na obědy - ne proto, že byly nejpřepychovější, ale že se tam báječně vařilo a že mi tam bylo dobře - to bylo také štěstí." Dokončené spisy Oty Pavla tak nabízejí mnoho příležitostí dotýkat se nejenom všech jeho literárních témat, ale uvažovat i o mnoha dalších, která s jeho dílem souvisejí.
Ota Pavel: Povídky z šuplíku, Sebrané spisy svazek 7 nakladatelství HAK, 252 stran, 179 Kč