Doba železná

Starší doba železná (halštatská) – přímí předkové Keltů 

Konec doby bronzové nebyl veselým obdobím: podnebí se zhoršilo a mnohé kraje postihla ekologická krize. Staré uspořádání společnosti se hroutilo a zanikala významná mocenská centra. Vpády východních kočovníků ze stepi (Kimerijců) přerušily rozvinutý dálkový obchod a pečlivě sbírané druhotné bronzové suroviny nedostačovaly kovolitecké produkci. Namísto stabilních "kmenových království" nastalo období permanentních "partyzánských" válek, vedených ambiciózními dobrodruhy. Někdejší jistoty byly ty tam. Situace se odrazila i v mýtech a pověstech líčících dramatický nástup nového věku - věku železa. Po době velkých vládců a hrdinů bronzového pokolení je líčen jako doba úpadku, zmaru a krve, kterou reprezentuje i sám nový kov. Železo, používané u nás v pozdní době bronzové pouze k výrobě drobných rydel na zdobení bronzu a ojedinělých předmětů, dostalo v době nedostatku příležitost. Nedosahovalo zpočátku kvality používaného bronzu a také výroba byla mnohem pracnější. Zásoby železných rud však byly mnohem dostupnější. Zvládnutí nové technologie přineslo své ovoce sice až po delší době, ale otevřelo přitom prostor dalšímu nebývalému rozvoji evropské civilizace.

Moc přebírají silní jedinci z řad bojovnické aristokracie a ostatní se k nim dostávají do jakéhosi družinného či klientského vztahu. Formuje se nová silně rozvrstvená společnost podobná homérské v Řecku. Vedoucí osobnosti jsou pohřbívány ve velkých mohylách nebo monumentálních hrobech s čtyřkolovými vozy. Hostiny s konzumací alkoholických nápojů jsou středem společenského života těchto družin. Postupně sílí kontakty se středomořskými antickými civilizacemi. Ve výzdobě keramiky a ozdob se uplatňuje malování a geometrický styl. Nositelem západohalštatské kultury, kam se řadí i naše země, byli předkové Keltů.

Kultury ve starší době halštatské navazují na starší kultury okruhu popelnicových polí, v našem případě na štítarský stupeň knovízské kultury. Pro střední a severozápadní Čechy se používá k označení této doby pojem bylanská kultura (podle pohřebiště u Bylan na Českobrodsku; cca 800–600 př. n. l.).

Nejnápadnějším archeologickým projevem této kultury jsou bohaté, tzv. knížecí hroby. Jedná se o pozůstatky velmi bohatě vybavených pohřbů nespálených těl. Mrtví byli ukládáni v dřevěných komorách pod mohylami. Součástí výbavy bývaly vozy (nebožtíci patrně na nich původně leželi v natažené poloze na zádech) nebo jejich symbolické součásti, bohatě zdobené koňské postroje, zbraně (meče, sekery a kopí), šperky (náramky, nákrčníky, spony, jehlice), tolatetní soupravy, ozdoby (především koňských postrojů – návlečky řemení, falérky), množství keramických nádob zdobených malovanými geometrickými motivy (v některých byla snad uložena i potrava, o čemž svědčí kosti zvířat, především prasat). Další hroby však mají jen chudou výbavu s maximálně několika milodary a valnou většinu jich tvoří žárové pohřby uložené v popelnici nebo jen prostě ve vyhloubené jamce.

V pozdně halštatském období (zhruba 6. a 1. pol. 5. stol. př. n. l. ) kulminuje společenský rozvoj této etapy. Vše naznačuje postupující sociální stratifikaci. Dochází opět ke vzniku kmenových knížectví, jejichž vládcové si budují hradiště velká až několik desítek hektarů s důkladným opevněním a obklopují se přepychem, jak dokládá početný výskyt importovaných luxusních předmětů. Vedle hradišť se objevují opevněné dvorce jako sídla nobility. Knížata, šlechta a jejich manželky byly pohřbívány do mimořádně bohatých komorových hrobů (zlaté, jantarové, stříbrné a skleněné předměty, luxusní pící soupravy, čtyř a dvoukolové vozy, bronzová výzbroj, atd.) s mohylovým náspem. Výrazně se rozvíjí dálkový obchod a sílí kontakty se středomořskými civilizacemi. Aristokracie, patrně již rodová, se snaží výrazně přiblížit svým způsobem života vyspělé středomořské civilizaci.

Největší pevnost pozdní doby halštatské v Čechách, pod jejíž sféru vlivu jsme zřejmě náležely i my s místním správcem na hradišti V Rusavkách nad Zákolanským potokem, vznikla v 1. polovině 6. století př. n. l. nedaleko soutoku Vltavy s Berounkou na Závisti u Zbraslavi. Její součástí byla od samého počátku rozsáhlá svatyně. Zprvu dřevěná, později, před polovinou 5. století přestavěná na kamenný chrám, který neměl obdoby v celé oblasti severně od Alp.

Prosté zemědělské osady doby halštatské, která stála i v Buštěhradě, byly řídce zastavěny několika obdélníkovitými chatami trámové či kůlové konstrukce často orientovanými východ – západ s vchodem na jedné z delších stran. Vedle nich mohly stát polozemnice, které sloužily jako obydlí nebo dílny a další hospodářská zařízení (pece, oborohy, zásobní jámy, atd.). V zemědělství stále převažuje pšenice vedle ječmene. Pěstuje se i čočka a proso. K tradičnímu chovu ovcí, skotu a vepřů přibývá poprvé v našich dějinách kur domácí, který se k nám dostal snad díky výbojným stepním kmenům z východu.

Hrnčíři vyrábějí nejrozmanitější keramiku: amforovité a hrncovité zásobnice, soudkovité hrnce zdobené buď plastickou různě promačkanou páskou nebo jen vrypy a důlky pod okrajem. Oblíbené jsou mísovité nádoby s nízkým hrdélkem, mísy, koflíky i talíře. Povrch nádob je hladký a mívá bohatou výzdobu. Vedle výše zmíněných pásek, důlků a vrypů zdobí stolní nádobí i rytí. Na mísách a koflících se objevuje i malování černou barvou na červeně či žlutočerveně listrovaném povrchu. Většina výzdobných geometrických prvků (trojúhelníky, klikatky, oblouky a přímky) byla uspořádána do trojúhelníků. Nádoby byly vyráběny nadále převážně ručně, ale na konci bylanského období se již objevuje pomalu rotující hrnčířský kruh.

Doklady vesnice ze starší doby železné z Buštěhradu známe opět z tradiční sídelní oblasti na jižním mírném svahu nad Buštěhradským potokem. Kůlové jamky a zásobní jámy z okolí bývalé Fridrichovy cihelny byly postupně zkoumány během 30. let. Bylo odtud vyzvednuto velké množství keramických zlomků, dnes uložených v Národním muzeu.

S jistotou víme, že toto sídliště pokračovalo i pod školou, neboť na sklonku 90. let 20. stol. při hloubení jámy pro repliku pravěkého obydlí, které tu bylo zbudováno v rámci oslav 500. výročí městských práv Buštěhradu, se zde nalezla kulturní vrstva s několika střepy blanské kultury. Škoda jen, že při stavbě nové budovy školy v roce 1947 archeologický výzkum neproběhl. Další bylanské objekty pak známe z okolí západně a jihozápadně od pivovarského sklepa. Z nich pochází i drobná železná jehlice a pěkně zdobené zlomky keramiky.

Asi nejzajímavějším nálezem z tohoto období je bylanské pohřebiště, které se zachovalo východně od města, nedaleko Bouchalky. Tady v roce 1933 nalezl K. Žebera několik hrobů. Jeden z nich, orientovaný V – Z, měl tvar obdélníka o rozměrech 265 x 190 cm. Hrobová komora byla obložená lomovými kameny. Kostrový pohřeb byl uložen na levém boku, hlavou k východu a obličejem k jihu s mírně pokrčenými nohami. Obsahoval 12 nádob ve východní části (misky, koflíky, talíře) a zásobnici v severozápadním rohu. Z tohoto pohřebiště pochází i několik kovových předmětů: železný nůž, bronzový hladký náramek či bronzová jehlice na spínání oděvu.

Mladší doba železná (laténská) – historičtí Keltové 

Doba laténská dostala název podle významného naleziště La Téne ve Švýcarsku (450-20 př.n.l). Časně laténské období plynule navazuje na vývoj z pozdní doby halštatské. Pokračuje osídlení na hradištích ze st. období nebo se budují nová hradiště. Elita se nadále pohřbívá do mohyl s výjimečně bohatou výbavou (např. etruské zobákovité konvice). Stále k nám putují importy ze Středomoří a z dalších oblastí.

Někdy na sklonku 5. a začátku 4. století. př. Kr. začíná tento systém v celé západní a střední Evropě náhle zanikat. Naprostá většina hradišť je zničena nebo opuštěna a už se nebudují monumentální mohyly s luxusní výbavou. Zřejmě došlo k vnitřnímu pnutí a rozporům ve spo­lečnosti (přelidnění, velké sociální rozdíly, nedostatek půdy, nemož­nost uplatnění pro druhorozené syny z výše postavených rodů). Krizi rozpadající se rodové společnosti částečně vyřešila válečná expanze směrem na bohatý jih a jihovýchod Evropy. Vý­boje odlehčily společenskému napětí. Ambiciózní válečníci vybíjeli své mocenské, kořistnické a agresivní choutky daleko od svých domovů. V prvé fázi asi docházelo k válečným vý­pravám bojovníků, kteří se s kořistí vraceli do svých domovů, v další fázi pak docházelo patrně k přesunům celých kmenů, které se v dobytých a vyrabovaných oblastech usazovaly.

Na jejich místa přicházejí příbuzní Keltové ze západu – pravděpodobně kmeny Bójů, podle kterých dostala jméno i naše země a jež se dochovalo v různých obdobách až do současnosti – země Bójů – Bojohemum - Bohemia. Podle typických památek nazýváme toto období etapou plochých kostrových pohřebišť (cca 370–180 př. n. l.).

Závěrečné období keltského vývoje nazýváme etapou keltských oppid. Už v předchozím období došlo k velkému rozmachu výroby, která se specializovala v řadě výrobních odvětví (především železářství, ale i hrnčířství, mincovnictví, výroba švartnových a skleněných náramků, šperkařství), a nebývalému rozvoji obchodu.

Nejcharakterističtějším jevem je budování oppid (velkých sídlišť městského typu). Předpokládá se, že jich většina byla založena nově příchozími severoitalskými Bóji, kteří ze svých domovů odešli po porážce od Římanů (Lhota u Dolních Břežan - Závist, Hrazany, Stradonice, Třísov, České Lhotce, Staré Hradisko). Opidda byla zakládána zřejmě jako mocenská a hospodářská střediska ve strategických polohách, často v blízkosti surovinových zdrojů. Zástavba na oppidech je dvorcová s četnými doklady specializovaných řemesel a obchodu.

Venkovská sídliště kontinuálně pokračují z předchozího období. Jejich rozložení, celkový počet a ani vnitřní zástavba se nějak výraz­ně nemění. Častěji se začínají objevovat pouze ohrazená sídla elity – dvorce. Mívají čtvercový nebo obdélníkový tvar o rozloze 0,5-1 ha. Ohrazení může být jen lehké ve formě palisády nebo výrazné ve formě příkopu a valu.

Někdy v 1. polovině 2. století př. Kr. zanikají všechna plochá kostrová pohřebiště. Z 2. poloviny 2. století a 1. století neznáme žádné pohřebiště ani hroby. Pravděpodobně dochází k náboženským změ­nám, které se odrazily i v pohřebním ritu.

Během 1. století př. Kr. upadá postupně pod tlakem Germánů moc Bójů, kteří pomalu opouštějí naše území. Část jich zřejmě od­chází během 1. poloviny 1. století př. Kr. do severní Panonie, kde v okolí Bratislavy nakrátko vzniká jejich nová říše. V 40. letech 1. sto­letí př. Kr. je však vyvrácena Dáky v čele s Burebistou. Podle líčení Caesara se dostává část Bójů k Helvetiům. Společně pak putují na úze­mí Galie, kde jsou však Římany v roce 58 př. Kr. poraženi a rozprášeni. Zbývající českou keltskou populaci definitivně vytlačuje a asimiluje ve 30. a 20. Letech 1. století př. n. l. germánský kmen Hermundurů.

O životě Keltů na území buštěhradského katastru svědčí nálezy mocné kulturní vrstvy a tří zahloubených objektů – polozemnic - z Pražské ulice objevených při stavbě rodinných domů a inženýrkých sítí v letech 1994-2000. Jedná se o pozůstatky sídliště, kde stály zahloubené chaty obdélníkovitého tvaru, kůlové či srubové domy, zásobní objekty, ohrady aj. Sídliště se pravděpodobně skládalo ze samostatných sídelních jednotek – dvorců (dnes bychom řekli statků).

Mezi hmotnými prameny z výzkumů i z povrchových sběrů jednoznačně převládají zlomky kera­miky, dále se objevují zvířecí kosti a část rotačního žernovu na mletí obilí. Z Žeberovy sbírky je z těchto míst znám i zlomek skleněného modrého náramku. V Buštěhradě bylo zachyceno ronvěž několik plochých kostrových hrobů, které byly objeveny při dobývání hlíny v severovýchodní části obce (na pozemcích Bukových). Pocházejí odtud bronzové nálezy (náramek, kroužek) a keramika uložené dnes v Národním muzeu.

 

Velká keltská osada byla prozkoumána v letech 1979 -1981 V. Mouchou při stavbě dálnice Praha – Slaný jihovýchodně od křižovatky silnic Buštěhrad, Stehelčeves, a Lobochovičky. Na ploše více jak 2,25 ha bylo zdokumentováno 24 sídlištních objektů. Kromě několika chat obdélníkového půdorysu, které známe již z Pražské ulice, zde byl nalezen i rozsáhlý hliník sloužící jako zdroj hlíny pro výrobu keramiky a mazanice na omítky domů. K zajímavým nálezům patří železné pérové nůžky, spony k spínání oděvů či zlomky švartnových a skleněných náramků.

Doba římská a stěhování národů 

Doba římská (35/25 př. n. l. -380/400 n. l.) patří již k protohistorickým obdobím, neboť vedle archeologických pramenů se na jejím poznání podílí i zprávy antických autorů. Dělíme ji na starší (35 př.n.l. – 150 n. l.) a mladší (150 n. l. -380 n. l.) s dalšími, pro nás nedůležitými podstupni. 

Po ní následuje doba stěhování národů, která u nás končí příchodem našich přímých předků Slovanů (380 – konec 6. stol.). Je to etapa, jíž končí pravěk a začíná raný středověk. Byla to velmi komplikovaná a neklidná doba, v níž se střetla vyspělá pozdněantická civilizace s barbarskými a nomádskými kmeny, ať se již jednalo o Germány nebo Huny.

Prvních pět staletí našeho letopočtu ovládali naše území Germáni, o kterých se poprvé zmiňuje již řecký učenec Poseidónios (asi 135-51 př. n. l.). Ovšem ještě římští autoři Cicero (106-43 př. n. l.) a Sallustius (86-35 př. n. l.) se o Germánech vyjadřují jen velmi neurčitě. Teprve Gaius Julius Caesar (100-44 př. n. l.) takto jednoznačně označoval kmeny, které žily východně od galských Keltů na pravém břehu Rýna.

Pravlast Germánů bývá umisťována do oblasti Jutska, Dánských ostrovů a přilehlých částí severního Německa. Odtud se postupně začali šířit na jih a na sklonku 2. století př. n. l. přišli do kontaktu s Římany, kteří operovali na keltském území. Pod souhrnným pojmem Germáni se skrývá množství kmenů a kmenových svazů. Z hlediska našich dějin je důležitý kmen Hermionů (též Herminonů), kteří žili původně na území mezi Jutskem a středním tokem Labe. Součástí Hermionů byli mimo jiné i Svébové (Svévové), kteří se dále dělili na řadu menších kmenů, přičemž jeden z nich se nazýval Markomané. S nimi se v písemných pramenech poprvé setkáváme v roce 58 př. n. l., kdy pod Ariovistovým vedením zaútočili na východní Galii a střetli se s Caesarovými legiemi. Tehdy byli poraženi a stáhli se zpět do oblasti středního Mohanu. Podruhé se s Římany utkali v roce 9 př. n. l., a to východně od Rýna. Opět byli poraženi, a proto někdy v letech 9-6 př. n. l. odcházejí pod vedením Marobuda z dosahu římských legií daleko na východ, až do Boiohaema, původní domoviny keltských Bójů, tj. do Čech.

Marobud, germánský velmož vychovaný jako urozený rukojmí v Římě, začal v Čechách záhy budovat mocné království, k němuž postupně připojil další germánské kmeny: moravské Kvády, slezské Silingy, na východ od nich žijící Lugie a snad i východogermánské Góty. Západně od Čech k Marobudově říši náleželi Hermunduři. Vznik rozsáhlého a silného germánského státního útvaru v těsném sousedství hranic Římské říše vyvolal v Římě značné obavy. Podle římských autorů disponoval Marobud armádou tvořenou 74 000 převážně pěšími bojovníky. Řím proto vyslal v roce 6 n. l. proti Marobudově království armádu. K vojenskému střetnutí však nakonec nedošlo a Marobud si naopak obratným diplomatickým jednáním upevnil na čas své postavení. Římanům se však podařilo vyvolat uvnitř germánského svazu nesváry.

V roce 19 byl Marobud nakonec donucen před vzbouřenci v čele s Katvaldou uprchnout do Římské říše a dožil jako vzácný zajatec v Raveně. Katvalda si však dobytého trůnu dlouho neužil. V roce 20 nebo 21 byl svržen hermundurským králem Vibiliem a zbytek života prožil také ve vyhnanství, v oblasti dnešní Provence. Další politické události v Čechách nejsou zcela jasné. Je možné, že Markomanům v české kotlině vládl kvádský král Vannius dosazený Římany. Střed Marobudovy říše ležel v severní polovině středních Čech, jak dokládají bohatá pohřebiště na Kladensku (Třebusice), Slánsku, Pražsku, Kolínsku, Nymbursku a Jičínsku.

Po pádu Marobudova kmenového svazu se Řím snažil udržet Markomany a Kvády v klidu a poslušnosti. Výrazem takových snah bylo uzavírání mírových smluv s Vanniovými následovníky, zřizování spřátelených barbarských království a preventivní trestné výpravy. Vzrůstající moc svébských kmenů však vedla na konci 1. století k otevřeným válečným střetům. Tyto události přiměly Římany vybudovat na Dunaji obranný systém v podobě husté sítě pohraničních kastelů. Rovněž pokračovala snaha obnovit politickou závislost naddunajských Svébů na římském impériu. Díky těmto aktivitám se situace v 1. polovině 2. století poněkud uklidnila. Avšak za vlády císaře Marca Aurelia (161-180) začal mohutnými germánskými vpády do provincií nejkrvavější římsko-germánský konflikt 2. století, tzv. markomanské války. Proti římské hranici zahájily ofenzivu témě všechny podunajské germánské kmeny: Hermunduři, Naristi, Markomani, Kvádové a spolu s nimi kmeny illyrské (Osové) a sarmatské (Jazygové, Roxolani, Alani).

V první etapě se válečné události odehrávaly převážně v římských provinciích. Až v roce 171 se podařilo Římanům vytlačit nájezdníky za Dunaj a zahájit protiofenzivu na germánském území (převážně na území dnešní Moravy a Slovenska), která trvala až do roku 180. Tehdy zakončil konflikt uzavřením míru syn Marca Aurelia Commodus. Z tohoto konfliktu pochází na našem území stálý vojenský tábor u Mušova na jižní Moravě a desítky krátkodobých, tzv. pochodových táborů, které byly budovány při přesunu římských vojsk. V Mušově bylo zjištěno opevnění v podobě dřevohlinité hradby a příkopu, ohrazujících plochu cca 10 ha s pozůstatky budov a dokonce lázní s desítkami tisíc drobných předmětů jako dokladů pobytu římské armády.

Po markomanských válkách se snažil Řím zlepšovat obranu severní dunajské hranice, zdokonalováním opevnění i správními reformami. Avšak s postupující krizí Římské říše docházelo stále častěji k nájezdům barbarských kmenů, kterým říše odolávala čím dál obtížněji. O narůstající krizi svědčí i stále větší začleňování Germánů do římského vojska, vedoucí k jeho postupné barbarizaci.

Politický, vojenský i etnický vývoj v Evropě v době stěhování národů lze ve zkratce charakterizovat jako definitivní rozklad římské říše a dlouhou řadu pokusů mnoha společenských a etnických skupin o ovládnutí původně římských držav. Bohatý, hektický až téměř nepřehledný sled událostí postupně vedl k vytvoření soustavy raně středověkých států, která se stala východiskem politického uspořádání Evropy, jehož základy přetrvávají až do současné doby.

V roce 375, tj. ve stejném roce, kdy na dunajské hranici zemřel při jednáních s germánskými Kvády císař Valentinianus I., zasáhli osudově do evropských dějin z Asie kočovní Hunové. Na jihu dnešní Ukrajiny zničili nejprve říši germánských Ostrogótů a poté se tlačili dále do Karpatské kotliny. Zbytky Ostrogótů, Visigóti, Sarmati a příslušníci dalších kmenů ustupujících před Huny se převalili přes římskou hranici na Dunaji a 9. srpna 378 porazili v Thrákii u Hadrinopole (dnešní Drinopol v evropské části Turecka) římské vojsko.

Vnitřní krize římské říše brzy nato vyvrcholila rozdělením na část západní a východní (v roce 395). Zatímco část východní se ve formě Byzantské říše udržela až do r. 1453 (kdy podlehla Turkům), část západní se rozpadla velmi brzy. Již v roce 410 došlo k vyplenění Říma Visigóty. O několik desetiletí později, v roce 476, sesadil posledního římského císaře, nezletilého Romula Augusta, germánský vůdce Odoaker.

Střední Evropu mezitím zcela ovládli Hunové, kteří pod Attilovým vedením vybudovali rozsáhlou říši s centrem na území dnešního Maďarska. Podmanili si řadu germánských kmenů, mezi nimi i zbytky Markomanů a Kvádů. Při svém postupu na západ se Hunové dostali až do Galie a teprve zde byli v roce 451 spojenými germánskými kmeny a římskou armádou poraženi v bitvě na Katalaunských polích (Catalauni campi, dnes Chalons-sur-Marne v severní Francii). Brzy poté, po Atilově smrti v roce 453, se Hunská říše rozpadla.

Pro nás je podstatné, že po rozpadu Attilovy říše se řada podrobených germánských kmenů proti Hunům obrátila a zatlačila je brzy až kamsi za Dněpr. Zprávy o Markomanech se ztrácejí v pohnutých dobách hunské poroby. Část zřejmě zůstala v našich zemích. Jiní se pravděpodobně přesunují do bavorského Podunají, kde splynutím s jinými germánskými skupinami vzniká kmen Bavorů. Většina Kvádů odchází roku 406 ze svých sídel na jižní Moravě, v naddunajském Dolním Rakousku a jihozápadním Slovensku, spolu s Vandaly do západní Evropy, kde posléze zakládají v dnešním Španělsku významnou říši.

V době Hunské říše a po jejím pádu obývali jižní Moravu, vedle zbytků domácího obyvatelstva, Herulové spolu s dalšími germánskými skupinami. Na  sklonku 5. století přitáhli do oblasti Dolního Rakouska, jižní Moravy a jihozápadního Slovenska ze svých původních sídel v severozápadním Německu Langobardi. Při svém putování šli i přes českou kotlinu, kde jich část pravděpodobně zůstala. Za krále Wachona (vládl pravděpodobně mezi roky 510-539/540) dosáhla langobardská říše rozkvětu a zahrnovala pravděpodobně i území Čech. V roce 568 však král Albion odvedl Langobardy do severní Itálie (srovnej dnešní Lombardie). S  Langobardy okupujícími jižní Moravu se někdy v letech 530-550 setkala první vlna Slovanů pronikající na naše území.

I přes písemné prameny, hlavní část poznání běžného života Germánů přináší archeologie. Sídliště sestávala ze zahloubených čtvercových či obdélných chat, jejichž nosnou konstrukci tvořily často kůly sestavené po obvodu stavby do šestiúhelníku. Do domů se vstupovalo po dřevěném žebříku (vzácné doklady dřevěných konstrukcí se dochovaly na sídlišti v Tuchlovicích na Kladensku, které bylo zaneseno bahnem a zničeno při povodni). Vnitřní užitná plocha domů se pohybovala kolem 15 m². V mladší době římské se objevují i nadzemní stavby s kůlovou konstrukcí.

Základem germánského hospodářství bylo zemědělství (doloženo je pěstování pšenice, prosa a ječmene) a především dobytkářství (hovězí dobytek, prasata, ovce, kozy). Obživu doplňoval lov divoké zvěře.

Významnou součást archeologických nálezů tvoří importy z Římské říše. Zčásti se nepochybně jedná o válečnou kořist, podstatná část nálezů je však výsledkem obchodních kontaktů. Z archeologických nálezů víme, že jedním ze základních dovozních artiklů byly bronzové nádoby z Itálie, používané k vaření i stolování. Hojně se dovážely rovněž soupravy k přípravě a servírování vína (naběračky, cedníky, vědra). Oblíbené byly také oděvní doplňky - spony a opasky Předpokládat lze i obchod s archeologicky obtížně doložitelnými předměty, jako s textilem, vínem, olejem, kořením apod..

Germáni pohřbívali své mrtvé převážně žehem. Spálené lidské kosti byly spolu s milodary vloženy do keramické nebo bronzové nádoby a uloženy do země. Rozměrné předměty, např. meče nebo bronzové nádoby, záměrně deformovali. V urnách se nachází i řada dalších předmětů: železné nebo bronzové spony, nože, nůžky, nejrůznější kování, hroty šípů, ostruhy, železné puklice štítů apod. Teprve v průběhu 4. stol vzrostl i počet pohřbů nespálených těl v natažené poloze na zádech. Jejich výbava je však celkově chudší než v časné a starší době římské.

Archeologické poznatky o době stěhování národů pocházejí na našem území i nadále především z výzkumu hrobů a pohřebišť. Většina hrobů byla ale krátce po svém uložení vyloupena, proto nám podávají jenom částečné informace o tehdejší době.

Nejstarší horizont památek z 4. a počátku 5. století známe především z jižních a západních Čech z velice chudých žárových hrobů. Patrně jde o domácí populaci Markomanů, která se postupně přesouvá do bavorského Podunají. Další horizont nálezů reprezentuje tzv. vinařická skupina (podle bohatého pohřebiště z nedalekých Vinařic u Kladna, zabírající zhruba celé 5. století. Pohřbívání je už téměř výhradně kostrové v natažené poloze na zádech (často v jakýchsi rakvích) na pohřebištích s maximálně několika desítkami hrobů. Hroby obsahují na kruhu točenou keramiku, skleněné nádoby z porýnských dílen, krásně spony (často z drahých kovů), zdobené především vrubořezem, náhrdelníky, přívěsky, přezky, kostěné hřebeny atd. Bohaté hroby dokazují i u nás vytvoření bohaté vrstvy, na jejíž dvorce přicházely luxusní výrobky z Porýní a také tamější vkus a zvyklosti. Pravděpodobně i tato skupina památek představuje projev především domácího markomanského obyvatelstva. Během 2. poloviny 5. století odchází část populace na západ do Porýní.

Někdy na konci 5. století obsazují českou kotlinu při svém putování Langobardi, po kterých zde zůstaly do dnešních časů desítky kostrových hřbitovů. Hluboké hrobové jámy (1-3 metry) tvoří většinou řady od západu k východu. Mužské hroby obsahují především zbraně (meč, sekera, kopí, štít, luk, šípy), nože, křesací soupravy, spony, kostěné hřebeny, přezky a další věci. Některé pohřby bojovníků doplňovaly i pohřby koní. Ženské hroby obsahují spony, přívěsky, náhrdelníky, méně náramky a jehlice, kostěné hřebeny, tkací mečíky, klíče atd. Většina Langobardů a s nimi spřízněných skupin opouští naši zemi zřejmě roku 568 při svém odchodu do Itálie.

Na sklonku doby stěhování národů se také objevují první Slované. Ti přicházeli na české území v několika vlnách. První skupiny kolonistů směřovaly horskými průsmyky ze zakarpatských krajin jako nositelé tzv. pražského typu. Na Moravu dorazily snad již počátkem 6. století, jak o tom svědčí nálezy typické keramiky v obsahu mohyl langobardských velmožů. Další postup na západ zřejmě souvisel s odchodem Langobardů do Itálie (roku 568). Zdejší region osídlovali tito zemědělci postupně a o tom, že zde po určitou dobu žili spolu se zbytky předchozího obyvatelstva, svědčí vedle archeologických dokladů též mnohé zeměpisné názvy. Především četná jména hor a řek (někdy dokonce keltského či staroevropského původu), které převzali Slované od svých předchůdců.

Jak se vyvíjelo osídlení buštěhradského katastru v prvních staletích našeho letopočtu?  Z doby římské máme u nás doložena sídliště zatím jen z okolních vesnic: ze Stehelčevse (velké pohřebiště), Dřetovic, či Vrapic. Přestože v Buštěhradě zatím přímý doklad germánské osady nemáme, můžeme s jistotou říci, že zde stála. Důkazem je několik keramických zlomků z pole pod kravínem, ale hlavně nález zachovaných železářských pecí a strusky.

První pec prozkoumal již v roce 1929 K. Žebera poté, kdy místní sedlák vyoral velký struskový slitek, který vyplňoval dno pece na výrobu železa. Počátkem června 1955 narazili dělníci, pracující na stavbě kravína, v témže místě na tři další pece vyhloubené v jílovitopísčitém podloží, které prozkoumal R. Pleiner. Zbytky rudy nalezeny nebyly, avšak hloubení jímky vedle kravína ukázalo, že v podložních jílech jsou čočky železitého pískovce, v němž jsou místy i větší limonitické konkrece. Je možné, že právě to byla ruda, která se zde tavila. Zkoumané pece byly tzv. slánského typu. Jednalo se o jámové zahloubené pece kuželovitého tvaru s miskovitou nístějí, s dobrou žáruvzdornou vyzdívkou a vsázkami z dřevěného uhlí. Žár v pecích se udržoval dmycháním pomoví měchu. Pece měly odpichový otvor nade dnem, sloužící jako forma k zavedení přirozeného tahu nebo k zasazení dyznové cihly.

 

Většinu nálezů z doby stěhování národů z tohoto období představují hlavně hrobové inventáře, sídlištních nálezů máme po skrovnu. Bohužel, z Buštěhradu opět jakékoliv doklady z tohoto období chybí. Podařilo se je odhalit v nedaleké Stehelčevsi, ve staré cihelně A. Knorem. Jednalo se o dva hroby ze stěhování národů.

První z nich obsahoval 2 stříbrné přezky, hliněný přeslen a železný nožík. Druhý hrob byl zajímavý svou konstrukcí. Nacházel se v hloubce 170 cm. Nejdříve byla zbudována dřevěná komora, která je doložena díky šesti zachovalým kůlovým jamkám, a která obsahovala dva pohřby.

Po uložení nebožtíků spolu s pohřební výbavou, byla komora zaházena a na vrch ještě překryta mohylovým náspem, který od okolního prostoru odděloval mělký kruhový příkop o průměru 8,5 m.

Ani příkop, ani mohyla však neodradila tehdejší zloděje od vyloupení hrobu. Při výzkumu byl zachycen vkop přímo na střed hrobu. Kostrové pozůstatky byly rozházeny po celé komoře. Z bohaté výbavy se tak do dnešních časů dochovala pouze jedna stříbrná spona, pár skleněných a jeden bronzový korálek a tři nádoby.

Autorkou textu je paní Dana Stolzová.

Z historie Buštěhradu